O minulosti živností

Kulturně-historický obraz Žďáru v XV. a XVI. století (Řemesla a živnosti. Cechovnictví)

Většina řemeslných živností byla v našich zemích, jak proto máme historické doklady, již v XI. A XII. století známá, až snad na krejčovství a řeznictví, o kterýchžto dvou řemeslech děje se zmínka teprve ve věku následujícím.

Když se počala v XIII. století u nás zakládati města, začali se v jejich zdech a později i v menších místech trhových usazovati četní řemeslníci, veškerá činnost řemeslnická i obchodní začala se v nich soustřeďovati na rozdíl od míst venkovských, kde rozvíjela se pouze činnost zemědělská a s ní související výroba surovin.

Pokud se týče rozvoje řemesla a živností ve Žďáře lze za to míti, že zajisté již ve XII. století byli ve Žďáře, jako trhové vesnici, různí řemeslníci usedli, neboť v celém okolí žďárském se tehdy hojně dolovalo na železo i na stříbro a rozsáhlé toto hornictví a spojený s ním průmysl, zejména železářský (hamry, tavírny, pálení dřevěného uhlí), předpokládaly a podmiňovaly dosti pokročilé řemeslo. Založení kláštera žďárského počátkem druhé poloviny XIII. století přivodilo za jisté značný rozmach řemesel ve Žďáře, jenž se ke konci tohoto století stává městečkem s populací asi valně zvětšenou, neboť při hradech a klášteřích rozkvétala utěšeně v těch dobách řemesla mého druhu.

Prvé určité zprávy o řemeslích a živnostnících žďárských dochovaly se nám v urbáři klášteru žďárského z XV. Století. V záznamu téhož kodexu z r. 1407 se mluví ve Žďáře o krejčím, kováři (nožíři), hamerníkovi, bečváři, hrnčíři, 2 řeznících, 2 ševcích a 2 formanech. Dále se uvádějí 2 mlýny, 2 krámky kupecké, 3 krámky kráječů sukna, 4 krámky pekařské a masové krámy (jichž počet se neudává).

V urbariálních záznamech z r. 1462 uvádějí se bečvář, kolář, sklenář, kožešník, uhlíř, kuchař (asi bývalý klášterský), 2 tkadlci, 3 sladovníci, 3 kováři, 4 krejčí, 5 řezníků a 7 ševců.

V záznamech z roku 1483 mluví se o krejčím, bečváři, soukeníku, koláři, 2 tkadlcích a 3 mlynářích: „ante silvam“ (před lesem, tj. Hammermühle (mlýn a hamry), „in platea“ (v ulici, prostřední mlýn) a o mlýně „in ripa Vistricz“ (na břehu Bystřice (Bystře), nyní potoka Staviště, Moučkův mlýn).

V dochovaných registrech městečka Žďáru z druhé poloviny XVI. Století uvádějí se mezi osedlími též četní řemeslníci, a to – kromě řemesel již dříve uvedených – zejména četní soukeníci, dále provazník, mečíř, pivovarník, šrotýř, perníkář, zedník, cihlář, sládek, malíř (vlastně malířka, patrně vdova po malíři), kuchmistr (asi bývalý kuchař klášterský).

Těžko je však někdy v této době, jakož i ve věku předcházejícím, s jistotou určiti, jde – li při druhých jménech osedlých obyvatelů ještě o jména řemeslná neb již o jméno vlastní, např.: Matl Mečíř, Pavel Sládek, Linhart Schroter, Markus Schneider, Ambrož Hrnčíř, Thomas Kürschner atd. V dobách oněch nebyla totiž příjmení měšťanů dědičně ustálena, zvláště řemeslníkům zůstávala často jména řemeslná jako jména rodová bez ohledu na to, jestli vůbec ještě řemeslo ono provozovali čili nic.

Zejména se to týká domácího obyvatelstva českého, neboť němečtí osedlí žďárští, kteří tvořili tehdy jako potomci někdejších kolonistů hornických a klášterských více než polovinu obyvatelstva městečka Žďáru, měli již obyčejně svá jména rodová. V Němcích vznikala totiž příjmení již v XIII. století, ale i tu bývala stále nahodilá, nepevná; ani v době reformační, tedy do poloviny XVI. Věku, nebyla ještě dědičnými.

Uvádíme některá vlastní příjmení Žďárských českých osedlích v XV. Století (dle urbáře kláštera Žďárského z r. 1407, 1462 a 1483) jako: Kadeřávek, Masojed, Příčina, Oříšek, Šesták, Sup, Uhřík, Kostihlod, Hromada, Slivka, Vopička, Král, Homolka, Votava, Lapka atd. Ostatní jsou téměř jen jména křestní a jejich odvozeniny, jako: Blažek, Vítek, Prokeš, Klimeš, Klíma, Kuba, Jiřík, Michálek, Michek, Mach, Mašek, Vala, Hanuš, Jílek, Vaněk, Vacek, Kuna, Petrlík, Havlíček, Janek atd.

Zajímavá jsou též některá německá příjmení žďárská ze XVI. stol., jako: Ssponekrebs, Mistfaul, Freisinger, Poldreich, Groff, Ssmerpauch, Pfoffenreindl, Neumeister, Neubauer, Mittendeck, Fetter, Gruppenpauch, Ssausichselber aj. (Registra městečka Žďáru z 2. poloviny XVI. století.)

Počátkem XV. století bylo ve Žďáře dle záznamů urbáře kláštera žďárského z r. 1407 33 krčem neb šenkovních domů, z nichž platilo se ročně 14 grošů úroků klášterské vrchnosti. Tyto krčmy (thabernae) nebyly ovšem hospody v dnešním slova smyslu a nelze si dobře mysliti, že by mohlo býti v tehdejším městečku Žďáru, majícím tehdy asi 600 obyvatelů, tolik hospod. V těch dobách bylo vaření a prodej piva všem měšťanům přístupný. Sladovali a vařili k potřebě své i cizí. Všichni „usedlí“ brali si právo pivo vařiti. Každý dům mohl míti k tomu účelu svoji pánvičku pivovarskou a nějakou místnost k sladování. Majíce právo pivo vařiti, byli právovárečníky, nákladníky a prodávajíce navařené pivo, byli obchodníky. Tito nákladníci měšťanští mívali za potřebí pomoci odborných sladovníků (brasearii) a pivovarních mistrů nebo sládků (braxatores), kteří provozovali sladování a vaření piva jako řemeslo, sloužíce v tom měšťanům. Poněvadž výroba sladu žádala více zkušenosti a zručnosti než vaření z něho, museli sousedé vyrábějící slad, najímati k tomu ne – li mistry pivovarníky, tož alespoň odbornou čeleď sladovnickou. Pivo bylo a zůstalo obchodem všem měšťanům přístupným. Při vaření piv svým časem pak mívali konšelé vrchní dozor, vedení a určovali sazby a mzdy.

Toto právo k vaření zůstávalo potom vždy právo každého měštěnína, třeba že pro nutný technický a snahu, aby pivo k prodeji bylo lepší, vstěhovalo se později sladovnictví a pivovarství jen do těch domů, jichž držitelé podnikli nákladnější technické zřízení hvozdové a varné. Kde některý soused anebo i obec zřídila velkou sladovnu a velkou pánev pivovarskou, sem docházeli ostatní sousedé se svým obilím a se svými slady, nechtějíce neb nemohouce těch prací podnikati doma. Z prvních městských dob není dokladů, že by měšťané uzavírali právo vařiti novým příchozím a domům nové postaveným.

Pivo se u nás vařilo bílé (bledé) z pšenice a černé (tmavé, červené) z ječmene. Ovesných piv u nás nedělali. Bílé pivo bývalo husté, pivo z ječmene slulo také starým, bývalo lehčího rázu, chuti nahořklé. Prý snadno kysalo. Technický název pivovarský byl: „vařiti na staro“, „na hořko“. Smíšená piva nebyla u nás dovolena, nebylo přípustno, aby k pšeničnému sladu byl přisypáván ječmen.

Řemeslníci, usazení v městech a i v městečkách, snažili se záhy omeziti pokud možno ve svůj prospěch právo výroby a prodeje a odstranili volné provozování řemesla a svobodný trh. Z tohoto zájmového úsilí vznikala stavovská sdružení stejně pracujících tzv. bratrstva, jejichž členové se navzájem podporovali a chránili, zejména v nouzi a nemoci. Vyvolili si svého sv. patrona, účastnili se společně různých církevních výkonů a starali se navzájem o slušný pohřeb svých příslušníků a jejich rodinných členů.

Z těchto bratrstev rázu církevně – náboženského, vyvinuly se během XIII. a XIV.století řemeslné cechy, které neměly z počátku psaných statut a artikulů, řídíce se původně jen řády zvykem ustálenými. Teprve v pozdějších dobách předkládaly cechy své tradicionální řády vlastní neb statuta od cizích cechů vypůjčená konšelům městským neb panské vrchnosti ano i zeměpánu k potvrzení a stávaly se tak privilegovanými korporacemi stavovskými, které všemožně usilovaly o úplnou autonomii a samostatnou řemeslnou, o monopol výroby a výlučnost odbytu.

Touto organisaci práce a kapitálu, výroby a prodeje, jakož i v důsledku práva mílového, tj. zákazu, že v okruhu míle kolem města nesměl žádný kromě cechu provozovati řemeslo ni živnost, nacházelo řemeslo záhy „zlaté dno.“ Řemeslníci vstávali se elitní třídou městskou, dostávali se jako konšelé v rady městské a stávali se vlivuplnými činiteli, takže určovali téměř celý ráz a směr veřejného života středověkých měst. Příčiny toho nekotvily však pouze v jejich poměrné zámožnosti, nýbrž i v jejich vyšší kulturní úrovni a v širším rozhledu , neboť řemeslníci byli lidé světa zkušení, zcestovalí, kteří na svém řemeslném vandru prošli hodný kus světa, leccos viděli, zažili a zkusili. Byli následkem toho elementem čilejším, pokrokovějším a modernějším a lišili se v tom směru chvalně od svých konservativnějších spoluobčanů.

Původní cechovní zařízení jak se u nás během XIV. století vyvinulo a v XV. století svého rozkvětu dosáhlo, mělo přes svůj krajně konservativní a vypjatě třídní ráz ve svých počátcích nesporně blahodárný vliv jak na rozvoj řemesel a živností, tak i na hmotné a mravní povznesení řemeslníků samých a jejich dorostu.

Cechovní statuta určovala a regulovala nejen technickou stránku řemesla, výroby a odbytu, ale všímala si i soukromého života řemeslníkova, jeho náboženského cítění, jeho rodinného i společenského chování, jeho charakteru. Zřízení cechovní hledělo mezi cechovníky vzbuditi ušlechtilou stavovskou pýchu, tvrdili stavovské vědomí, povznášeti názor o řemeslnické cti, tužili smysl pro povinnost a odpovědnost, síliti ducha kolektivního (esprit de corps), cit pospolitosti a solidárnosti, pěstovati počestnost a rozšafnost a ostatní ctnosti občanské.

Toto období rozkvětu a blahodárného rozmachu cechovnictví nemělo však pohříchu dlouhého trvání. Během času cechovnictví počalo upadati. Ztrnuvší na svých dogmatických zásadách, nepokračovalo s duchem času a pokrokem doby, zkostňatělo, zmalicherného, stalo se, znemožňujíc veškeru zdravou soutěž, brzdou rozvoje řemeslného a překážkou podnikavosti a snaživosti jednotlivců, zvrhlo se pod vlivem cechovní samovůle konečně úplně a stalo se života neschopným.

Dnešního dne připomínají jen různě památky cechovní v kostelích umístěné, jako korouhve či praporce a postavníky cechovní, jakož i někde zachovalé pláště a pokrovy cechovní bývalou slávu a pompu cechů řemeslných.

Jako všude jinde sdružovali se řemeslníci i na Žďársku již záhy v různé pořádky cechovní.

Nejstarší písemné památky cechovní ve Žďáře, pocházejí z poloviny XVI. století, z doby žďárského opata Václava III., jenž byl opatem v letech 1540 – 1561 a byl jako suffragan Olomouckým biskupem Nikopolským. Opat Václav potvrdil cechovní statuta, pokud je známo cechu krejčovskému, řeznickému a kovářskému. Cechovní statuta krejčovská, která prý byla potvrzena r. 1546, se nedochovala, rovněž tak ne řád cechu kovářského. Mezi listinami někdejšího cechu kovářského našel jsem pouze potvrzení dodatečného artikulu cechovního k původním statutům, jež vydal opat Václav r. 1559, cechmistrům řemesla kovářského, by mohli totiž vybírati od novotných mistrů po kopě míšenské příjemného.

Zato se však dochovala statuta cechu řeznického z roku 1556, rozmnožená a potvrzena kardinálem Dietrichštejnem r. 1607. O ostatních ceších řemeslných, byly – li vůbec, nemáme z těch dob žádných zpráv, víme jen tolik, že cech kovářský byl cechem složeným, drže v sobě, jak vysvítá ze starodávného dochovaného pečetidla cechovního, 6 řemesel, a to: kovářské, zámečnické, kolářské, bednářské, truhlářské a zednické.

Dochovaná statuta cechu tkadlcovského, pocházejí z r. 1552, jsouce potvrzena opatem Jakubem Brábkem (1650 – 1654), pozdější rozmnožena statuta cechu tkadlcovského a mezulanického potvrzena jsou opatem Edvardem Wagnerem (r. 1691 – 1705).

Z XVIII. století, z doby po vydání generálních cechovních artikulů císaře Karla VI., pochází cech pekařský, povolený r. 1748 opatem Bernardem Hennetem (1738 – 1770) a cech mlynářský potvrzený týmž opatem roku 1751.

Z ostatních cechů žďárských nedochovali se pohříchu žádné památky. Jsou to zejména cech soukenický, ševcovský a kožešnický.

Zdroj : Kulturně-historický obraz Žďáru v XV. A XVI. století, MUDr.Bedřich Drož, 1937

Našli jste chybu?

Nahlásit chybu webu

Snažíme se web dělat nejlépe jak dokážeme. Může se ale stát, že nám nějaká chyba unikne. Pokud nám o chybě dáte vědět, dáte nám šanci ji odstranit. Děkujeme!